Menu

Munţii Suhardului 1

22. 04. 2006

Mnoho psů, zajícova smrt
Nad Poianou je salaš, a jsem žádán o cigarety. Dávám. Pak se značená cesta drápe přes pastviny příkře do kopce. Nahoře v 16.45 objevuji vodu. Potkávám se u ní s kardiologem Martinem z Krnovské nemocnice a jeho partnerkou. Vařím si večeři a čaj na cestu. V 17.30 Martina a spol. opouštím. Razím po červeném pásu. U první salaše, cca tři sta metrů vzdálené a zhruba o padesát výškových metrů dole pod cestou, bačové dojí ovce – večerní dojba. No a psi se už zřejmě dlouho nudili a nelitovali té dálky ani převýšení a přiběhli mne pozlobit. „Mnoho psů, zajícova smrt!“ Opravdu nevím, proč si mne v mém věku pletou se zajícem, ale bylo jich opravdu jako psů. Všichni chlapi zřejmě tahali ovcím za cecíky, takže je neměl kdo pacifikovat. Záhy se na mne srotila smečka asi tak dvaceti rozzuřených hafanů. Ohrnuté pysky, odhalené tesáky, sklopené uši, vrčení a chňapání mi po nohou, zuřivý běs v očích. Pouštěli hrůzu. A já také. Ale ne do kalhot. Nakonec jsem zvolil systém couvání a hůlkami si vymezoval prostor, aby se mi nedostali do zad. (Nad cestou příkrá stráň, pod cestou také.) Poté, co jsem za cca čtvrt hodiny odcouval zhruba dvě stě metrů, většinu psů to přestalo bavit. Až na šest. A tak jsem použil šutráky. Už jsem si vydobyl prostor se pro ně shýbnout. A bylo po ňafání. Ale bylo to hodně zlé… Snad nejhorší, co jsem kdy s pejsky zažil. Cesta mne vyvedla na vrch Căturii, kde jsem se potkal s bačou pasoucím ovce. Dal jsem mu cigára a zapalovač. Chtěl kafe, ale to jsem neměl. Ve 21.15 jsem den završil na nejvyšší hoře Suhardu na Omu (1932), jehož vrchol je dodnes rozbrázděn zbytky vojenských zákopů.

Zkušenost mi velela víc věřit značce
Pondělí 29.8. Východ slunce v 6.30 byl opět uchvancancující včetně inverze, a tak jsem zalehl a šel ještě chrnět. 09.45 definitivně vstávám. Vařím ovesné vločky a nikam nespěchám. 10.45 kufruji (domnívaje se) směr Pietrele Roşii. Díky bloudění jsem našel podkovu. Balím ji do celofánu a vkládám do kletru pro grafičku Všudybylu paní Ivanu Mitáčkovou. Za chvíli nato jsem našel červený pás, po němž mám podle průvodce „Rumunské a bulharské hory – Jiří Čížek a kolektiv“ (mapy nemaje) jít. Tak jsem v 13.10 po červeném pásu došel až za Pasul Suhardu. Je to tu sice hezké, ale jdu 90° jiným směrem, než mám. Poobědval jsem a ve 13.45 jsem to vzal zpátky. Za sedlem Suhard párkrát zahřmělo a spustil se hustý déšť. Přešel v průtrž mračen. Byl jsem kousek od polorozpadlého krytého stání pro koně, takže ji přečkávám téměř v suchu. Dívám se, jak se u dolejšího stání pasou koně, a je to malebné. Cesta v 15.00 do táhlého kopce nazpátek, už nikoliv. Bolí mne celý člověk. Dnes ráno jsem vyrazil skutečně správným směrem, jenže mne vylekala modrá značka tam, kde měla být podle „Čížka a kol.“ červená. Zkušenost z Rodny mi velela víc věřit značce než svému chápání směrování trasy. Rozhodl jsem se tedy držet se v průvodci uváděného červeného pruhu (jak jsem pak zjistil, přetřeného na modro).

Cestu tam a zpátky
jsem završil v 16 hodin, a to u horského pramene u cesty pod Omem, po níž jsem už dnes v 11 hodin kráčel opačným směrem. Večeři vařím za stálého deště. V 17.00 pokračuji tu i onde po modrém pruhu do husté kosodřeviny, kvůli které jsem se kompletně zahalil do goretexu. Každou chvíli – ač už neprší, dostávám plný zásah. V 18.30 jsem se prodral na Pietrele Roşii (1773 m) a z triangulační konstrukce udělal sušák na oblečení a větrák na spacák. Večerní inverze. Slunce impozantně zapadá za horský řetěz Rodny. V noci přišla mlha.



www.romaniatourism.cz

Archiv vydání

2020 2019 2018 2017 2016 2015 2014 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001