Caliman 1

Dnes dopoledne mne napadlo
Středa 1. srpna 2007 Dnes v 11.20 mne napadlo vyrazit na čundr. Přehrabávajíce se v mapách, najdouc Caliman, rozhodl jsem se opět pro Rumunsko, abych pokračoval tam, kde jsem předloni skončil přechod Suhardu. V 15.20 na pražském smíchovském nádraží kupuji jízdenky a lůžkové lístky na Panonii a jedu balit. 21.45 vycházím z bytu. Jako vždycky, když jedu do Rumunska, mi těsně ujelo metro. 22.36 jsem na pražském hlavním nádraží. Jdu se kouknout na řazení vlaku. Můj vagon „365“ píší druhý od konce. Vlak je u nástupiště. Jdu najisto. Předposlední vůz ale má číslo 364 a poslední 366. Říkám si, že bude jako loni uprostřed. Vagon 365 ale není ani uprostřed ani vepředu. Není vůbec! Český železničář mi sdělil, že je to ten poslední, označený jako „366“, a že už to Rumunské dráhy udělaly poněkolikáté.

Žádný pomocník pomocníka VB
Čtvrtek 2. srpna 2007 Je po půlnoci. Panonia ještě nevyjela. Okenní roletu přivazuji provázkem k radiátoru, abych neměl po zbytek noci roztaženo. Česko-slovenské hranice i slovensko-maďarské v pohodě. V 8.30 jsem po snídani – ořechový závin s kofolou. 12.00 Občanka občana státu Evropské unie funguje i na rumunských hranicích. Jak ale Maďaři, tak Rumuni nechávají po hraniční pasové kontrole dveře kupé rozcapené dokořán. Tyhle manýry mne vrací do osmdesátých let minulého století k prvním cestám do Rumunska. Ale možná i právě proto tam rád jezdím. Narozdíl od Rakouska mne totiž v Rumunsku ještě žádný pomocník pomocníka VB neudal policii za to, že spím pod širákem v lese. V 16 hodin českého času (český jsem používal po celou dobu rumunské mise) jsem v Alba Iulia. V 18.24 mi jede vlak do Vatra Dornei. Po půl deváté jsem v Cluj Napoca. Do mého kupé přistoupila korpulentní dáma. Chce si povídat, má ale smůlu. Hlavně abych nezaspal jako předloni.

V lázních Vatra Dornei
Pátek 3. srpna 2007 00.20 V lázních Vatra Dornei (cca 300 m n.m.) jdu k bankomatu, jehož služeb jsem využil rovněž předloni. Funguje. Zrovna tak do nonstop otevřeného minimarketu. Kupuji chléb a baterie. Kráčím městem tak, jak jsem se uradil s mapou, směr motely TIR. Špatně jsem odbočil a vracel se jen jednou. 01.30 jdu pořád pod veřejným osvětlením. 01.56 Jsem za obcí. Měsíc svítí, viditelnost báječná. Údolím po slušné cestě proti vodě. Odbočka k potoku. Jdu rekognoskovat, zda by se tam dalo bydlet. Voda mi připadá jak po mírném dešti. O kus dál pod lesem vidím střechu. Oplocený srub. Hned vedle cosi jako salaš. Také nedobytně zajištěná. Jen ve štítu je vylámáno několik prken. Nahlížím dovnitř, ale i tuhle variantu zavrhuji. Na půdičce jsou střepy z lahví. Ať účel nebo binec, funguje to, abych volil jiný způsob nocování. Obcházím salaš. Ve směru do údolí je pod téměř přesahující střechou lavička ze sukovitých smrkových kmínků. Pokládám na ni nerozbalený stan a na něj karimatku. 02.26 Jsem ve spacáku na 30 cm „širokém“ lůžku.

Všude minerálka
05.40 Kravské zvonce. Podruhé ze spacáku vylézám v 07.40, když údolím projelo auto. Definitivně to vzdávám v 08.06. Z hadice z pod srubu vytéká čůrek vody, z níž se klube minerálka. Už mi došlo, proč je ve všech potůčcích lehce zkalená voda – všude teče minerálka. Snídám tři švestkové perníčky firmy „Perníkář Pardubice“ a zapíjím bahnem. Vařil jsem sice čaj, ale to, co jsem z minerálky uvařil, byl nejdřív bílý zákal a po vložení pytlíku s čajem regulérní hnědé bahno. 09.40 Na zapíchnutých hůlkách jsem na slunci dosušil spacák mokrý noční rosou. Mám sbaleno. Ještě dopsat deník a kouknout do mapy. 10.15 Odcházím.

Salaška je parádní
Pokračují údolím. Za vojenským areálem se cesta rozsochatí. Na smrku objevuji červený pruh a číslo „91“. 11.00 Volím prostřední cestu strmě do kopce. Po padesáti metrech se vracím k potoku. 11.18 Zdravím se s pánem, opíraje se o hůl, pase v lese krávy. Poslal mne cestou necestou proti vodě do kopce. Bloudě, našel jsem se ve 12.20 na konci (jezdící) lanovky z Vatry Dornei. 12.30 Obědvám rumunský chleba, báječný uherák Kosteleckých uzenin, a.s., cibuli a minerální vodu. Jsem na „Vf. Diecilor“ (1301). 13.20 Odcházím po modrém trojúhelníku. Slunce svítí. Převlékám se do trika s dlouhými rukávy. Plahočím se s těžkým báglem přes spojovací hřebínky a sedélka stále na západ. V jednom z úseků, kde je to samý vývrat, dávám v 15.45 pauzu. Bolí mne celý člověk. 16.15 Procházím kolem ohrad. Po levé ruce salaše. Jdu k nim dolů pro vodu. Našel jsem nejen vodu, ale i skvělé bydlení. Vařím obligátní bujón, čaj a rýži. Salaška je parádní, mrňavá, čistá a voní ovčím sýrem. 17.45 Jsem po večeři. Že je to brzy? Není. Rumunského času je o hodinu víc. 18.10 páchám velkou hygienu. Kdo ví, kdy příště… 18.30 Zaléhám. Kde jsem? Nevím. Nikde rozcestník ani označení.