Firma František Hejnal – Turismo začala v roce 1991 vozit zájezdy se třemi autobusy Volvo a Daf. Pak otevřela v té době ojedinělou pravidelnou autobusovou linku Příbram – Praha – Košice, jejíž první spoj vyjel 29. února 1992 a která se po rozpadu Československa stala mezinárodní. Postupem času přešla kompletně na vozy značky NEOPLAN. V současné době provozuje sedm patrových autobusů SKYLINER s kapacitou 69 – 83 míst a tři polopatrové autobusy TOURLINER nové generace s kapacitou 57 míst. Všechny své autobusy pronajímá cestovním kancelářím, podnikům, školám apod. na cesty do celé Evropy. Konfiguraci sedadel má uzpůsobenou tak, aby dálkové cestování bylo co nejpohodlnější. Samozřejmostí je perfektní palubní servis, plně klimatizovaný prostor vybavený nejmodernější audio a videotechnikou, toaleta, kuchyňka pro ohřev teplého jídla a nápojů a dvě lednice.

20. rokem Evropou luxusními patrovými autobusy firmy František Hejnal – Turismo

S Františkem Hejnalem se potkáváme 11. prosince 2009. Kde jinde než na pivu. Ostatně instituce hospody v české historii i současnosti vždy sehrávala významnou roli. Na každé pořádné vesnici, a že Praha je opravdu pořádnou, chlapi zásadní věci domlouvají právě v hospodě. S Františkem Hejnalem máme zřejmě společného víc, než jen to, že nám chutná pivo. Také část mých genů je z kraje od říčky Kocáby. Má maminka se narodila v Dubně a její (moje babička) v Dlouhé Lhotě. Otec mé maminky i bráška byli téže profese jako František, fárali na Březových horách.
Františku, příští rok 2010, kdy ve druhém vydání Všudybylu vyjde naše interview, budou už autobusy tvé firmy František Hejnal – Turismo brázdit Evropu dvacátým rokem. Jak ses od dolování uranu dostal k provozování dopravní a cestovní agentury?
Horníkem jsem byl od osmnácti. Nepoznal jsem jiného zaměstnavatele než Uranové doly. Třicet let jsem pracoval v Uranových dolech, z toho patnáct v podzemí. A protože jsem tam byl vystaven záření, šel jsem do starobního důchodu v padesáti. Byl jsem ale fyzicky zdatný – a stále ještě motokrosový závodník s mezinárodní licencí. Pak přišla revoluce a já se 1. května 1989 motokrosem v Německu rozloučil s vrcholovým závoděním a dal se na podnikání v cestovním ruchu. Ještě před revolucí jsem po Praze prováděl cizince z Holandska a Belgie, co k nám jezdili za motokrosovým sportem. A vůbec, díky závodění na Západě jsem znal hodně lidí zpoza „železné opony“. Závodníků, pořadatelů i autobusového dopravce, který mne inspiroval, abych se pustil do podnikání v autobusové dopravě.

Proč jsi svou firmu nazval Turismo?
Protože Itálii a Italy mám rád. Italštinu trochu ovládám a mám tam hodně přátel. Turismo znamená v italštině cestovní ruch. A protože mí přátelé byli dobří přátelé, umožnili mi pořídit si tři autobusy tak výhodně, že jsem je dokázal rychle splatit, úspěšně provozovat a ještě dobře prodat. Pak jsem nakoupil autobusy Neoplan, což byla v tehdejším Čes­koslovensku bomba. V roce 1991 jsem už brázdil Evropu se špičkovými patrovými autobusy a rozšiřoval svoji flotilu Neoplanů. Měl jsem jich pět, pak šest a nakonec deset, a turistická Evropa mi začala být malá. Proto jsem se v roce 1992 vrhl na linku do Košic. Byl to vstup na panenskou půdu, protože mezi Košicemi a Prahou nikdy nejezdil žádný autobus, pouze vlaky. Realizoval jsem, podle tzv. odborníků svoji šílenou myšlenku, linku Příbram (protože kousek od ní bydlím) – Praha – Košice. Jak jsem podotkl, každý, kdo tomu rozuměl, mi říkal, že jdu hlavou proti zdi. A já tomu opravu moc nerozuměl, protože před tím jsem byl „jen“ horníkem, motokrosovým závodníkem a organizátorem mezinárodních motokrosových závodů. Avšak právě tahle pravidelná autobusová linka se ukázala jako spásná věc. Tzv. zeď jsem prorazil a hlava mi zůstala celá. První příjezd do Košic se změnil v obrovskou slávu. Najednou patrové autobusy! Košice byly auf. Tato linka je dodnes nosným pilířem mého podnikání. Bez pravidelné linky nemůže žádný dopravce dlouhodobě vzkvétat a nakupovat špičkové autobusy, protože pro ně nemá stálou práci. Zájezdové autobusy obvykle jezdí šest měsíců v roce a potom paběrkují nebo mají problémy. Pravidelná linka je pro mne základ, a zájezdy jsou na přilepšenou.

Za chvíli naši společnost rozšíří zástupce Fanklubu Slavie.
S Fanklubem Slavie spolupracuji od dob, kdy Slavia před cca deseti lety vyhrála ligu. Od té doby její fanoušky vozím po Evropě po mezinárodních zápasech. Jezdím s nimi rád a vážím si toho, že VIP klub příznivců Slavie volí právě moje patrové autobusy.

Čím jsou tak výjimečné?
Určitě lidmi, kteří je řídí a kteří pečují o naše pasažéry. Ale ty ses ptal na vozy. I ony jsou určitě výjimečné svou velikostí – v tomto případě by se ale spíš hodilo říci, svými rozměry. Byl jsem první podnikající fyzickou osobou, která do Československa přivezla Megaliner. V turistické třídě největší autobus na světě. Pro devadesát šest lidí. Čtyři osy, patnáct metrů. V Česku byly čtyři, z toho já vlastnil tři a jeden měl Čedok. Dneska už je nemám, protože vývoj pokročil. Současné autobusy jsou sice o trochu kratší, avšak pro dnešní Evropu účelnější. Ale tehdy to byla bomba. Mně se vždycky líbily velké patráky. Je v nich pohodlí, restaurace, toaleta, která je už dnes samozřejmou součástí autobusů každého seriózního dopravce. Je tam všechno, a navíc ty moje se vyjímají kanárkově žlutou barvou.

U nás v Sezimově Ústí na svazích údolí Koského potoka, nedaleko Ovčína, se v dobách mého dětství jezdil motokros. Býval jsem tam na každých závodech. A vždycky fandil jezdci jménem Halada, kterého jsem sice neznal, ale který měl stejné příjmení jako náš soused ze Švermovy ulice. No ale motorkám, byť jsem na nich několikrát objel celé Československo, jsem až tak úplně nepropadl…
To já ano. Už jako malý kluk jsem se zhlédl v závodních. Fascinovaly mne jejich soutěže a závody: Sedmidenní, Velká cena Brna, Holice, Zlatá přilba v Pardubicích i plochá dráha na Markétě atd. Fandil jsem našim špičkovým závodníkům, zejména pak fenomenálnímu silničáři Františku Šťastnému, s nímž jsem se skamarádil a který mne navštěvoval u nás doma v Ouběnicích. Návštěv slavných osobností a jejich zápisů v Knize sauny máme obrovské množství. Všem se u nás v Ouběnicích líbilo. V Ouběnicích na samotě u lesa bydlím dodneška. Před čtyřiceti lety jsem tam založil AMK (automotoklub) Ouběnice. Na panenské půdě jsem postavil motokrosovou trať a z maličkého motokrosu jsme se rozvinuli do světové velikosti. V roce 1988 jsem do východní Evropy, k nám do Ouběnic, přitáhl mistrovství světa v sajdkárkrosu. Tehdy se jelo poprvé v Československu a ve východní Evropě vůbec. Byl jsem ředitelem tohoto mistrovství. Během osmi let byl ouběnický areál dvakrát vyhlášen nejlepším motokrosovým závodištěm v Evropě. Prostě bomba v motokrosovém a sajdkárkrosovém sportu. V Ouběnicích se scházela světová špička. Vše skončilo po revoluci v roce 1995 díky postojům majitelů pozemků. Dnes ouběnickou trať obnovuji, i když už ne v sajdkárkrosové nebo motokrosové podobě, ale v trialové.

Co budoucnost firmy František Hejnal – Turismo?
Je mi sedmašedesát, a i když se cítím být mladý, mladý už nejsem. Ale firmu mám komu předat. Mám dvě dcery a báječného, pracovitého zeťáka. Firmu jsem, coby fyzická osoba, budoval jako čistě rodinný podnik. Máme pětadvacet zaměstnanců. A rodinu, tu vedu já. Byť jsem se nenarodil v Ouběnicích, ale v porodnici v Příbrami (jako ty ne v Sezimově Ústí, ale v porodnici v Táboře), jsem Ouběničák a nikdy bych Ouběnice neopustil. Na našem ranči teď žije dvanáct Hejnalů. Máme tam lesy, vodu a klid. Do Prahy blízko i do Příbrami. Jsme regionálně dobře položení. Ouběnice jsou mojí láskou. A nikdo se tam nepohoršuje, když přijedu do hospody na koni.

• www.hejnal-turismo.cz