Vzdělávání je takové, jací jsou vzdělávající

Peníze, které dnes ve fungujících fabrikách vyděláváme, bychom měli investovat do vědy a výzkumu, do nových technologií a vědeckých kádrů. A ne že postavíme obrovský areál, a když se jako člen Komise Svazu průmyslu ČR na vládě ptám, kde do něj vezmeme „mozky“, odpověď zní: „Budeme je importovat.“ Nejsme přece s to dělat to jako Spojené státy americké. Naše možnosti s nimi nelze srovnávat. Nevím, proč bychom neměli pěstovat kontinuitu technického myšlení a kreativity. Určitě není chybou, že řada českých středních škol je úrovní srovnatelná či dokonce předčí některé americké. V Americe je to ale o jiném pojetí. Samozřejmě, že mají řadu vysoce renomovaných univerzit. Nicméně vědecký rozvoj tam nezřídka řeší nákupem špičkových expertů z celého světa, kterým vytváří ty nejlepší podmínky. Tak proč by nějaký geniální vědec nešel pracovat do Silicon Valley nebo na jejich prestižní univerzitu? Ale je to naše cesta?

Se senátorem Jiřím Ciencialou se roku 2012 potkáváme v Třinci. Pane docente, vzdělanostní úroveň národa je nástrojem, kterým malá země může hospodářsky úspěšně konkurovat velkým ekonomikám.

Pod to se, doktore, mohu podepsat. Bohužel vzdělávání je v naší zemi na problematické úrovni. Za dvacet let se toho dost změnilo, avšak ne vždycky tím správným směrem. Určitě u nás existují vysoké školy, univerzity technického charakteru, o kterých bychom se měli bavit, protože dneska žijeme z toho, co tvoří přidanou hodnotu, a technika ji tvoří. Samozřejmě, že si vážím i umělců, kulturních pracovníků, spisovatelů, teoretiků, historiků aj. I těch, kteří za naše peníze budují a vedou výzkumné stanice v Antarktidě apod. To všechno je v pořádku. Líbí se mi i některé futurologické vize, např. průplavu Dunaj, Odra, Labe. Avšak každá taková musí mít ke své realizaci finanční podmínky. V situaci, v níž současná Evropa je, se takovéto projekty musí odsunout. Argument, že přinesou hospodářský rozvoj a pracovní místa, je sice hezký, ale nejdřív se do nich musí vložit stovky miliard korun, přičemž návratnost bude až za desítky let ob několik generací. To si může dovolit jen finančně totálně nasycená společnost.

Člověk se rodí jako možnost člověka. Vše, co nás dělá lidmi, se musíme naučit od jiných lidí, a tak i vzdělanostní úroveň v Česku je taková, jakými disponujeme vzory.

Rovněž vzdělávání na školách je takové, jací jsou vzdělávající. Počínaje mateřskými školami, kde dětem vštěpují chuť nebo nechuť ke vzdělávání. A samozřejmě rodina. Jestli vidí perspektivu dítěte v tom, že se z něho stane vzdělaný člověk a podle toho se také chová. A nejde říci, že se to týká pouze rodin, kde jsou rodiče vysokoškoláci či středoškoláci. O tom se dá diskutovat v širších kontextech. Kultivace je o kultuře. O kultuře rodiny, kultuře lokality, kultuře firmy, kde rodiče pracují atd. Vzpomenu na svého otce, který nesmírným způsobem tlačil na mé synovce, aby se vzdělávali, byť jsou švagr a sestra vzdělanými lidmi. Můj otec, když si něco vzal za své, tak toho musel dosáhnout. Dnes jsou z jeho vnuků špičkoví odborníci v oblasti financí a ekonomiky a v oblasti medicíny.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Každý z nás se rodí jako tabula rasa. Záleží od raného mládí, co se do ní začne psát. To pak s námi jde celý život. Když někdo nabude odpor ke vzdělávání už v mateřské škole nebo v první či druhé třídě, kde mu je „pedagog“ znechutí, těžko ho dále na základní škole přesvědčíte, že by se měl rád učit. Totéž pak platí na střední škole. Bohužel, za posledních dvacet let se hrdiny dětí stali lidé, kteří zrovna neoplývají vzděláním ani kultivovaností. Útočí na ně z „akčních“ filmů o kriminálních živlech. Hromadné sdělovací prostředky, to je také jedna velká „černá kronika“. V dětech se buduje povědomí, že hlavně protagonisté akčních filmů či exhibicionisté oslavovaní bulvárem jsou těmi pravými hrdiny, protože o nich se píše. Oni jsou stále v televizi. Tímto vymýváním mozků, ideologizací a politizací se nadělalo obrovské množství škod. Měli bychom se poučit z toho, co si přál náš prezident Havel, který řekl: „Pánové, bude se počítat hlavně to, co budeme pozitivního tvořit.“ Avšak někteří jeho vykladači to zneužili, a to v řadě oblastí včetně školství a ekonomiky. Také v procesech, jako byla privatizace, což je námět pro historiky. Chci říci, že vzory jsou ti, které ta děcka vidí a slyší. Mnohdy si nedovedou vybrat, protože jejich rodiče a učitelé mají obavy poukázat na fakt, že „císař je nahý“. Co je dobré a co špatné. Že je něco černé a něco bílé, protože nevědí, jak se co bude vyvíjet, kde co praskne anebo nepraskne, aby nebyli ocejchováni jako „staré struktury“. Situace, co se týče školství a vzdělávání, je hodně složitá. Chybí pozitivní vzory! Strašně nemám rád, když se přepisují dějiny. A už se zase orwellovsky přepisují. To, co dřív bylo celou dobu jenom černé, tak místo toho, aby se řeklo, že to má nějaké spektrum barev, je teď jenom bílé. Nebo opačně.

V osmdesátých letech minulého století, kdy se v třineckém Kulturním domě díky velké podpoře Třineckých železáren konávalo finále národní soutěže folklorních souborů, jsem často pobýval v Třinci.

Ve folklorních souborech jsem tancoval od čtrnácti let. V souboru Olza s přestávkami dvanáct. Ve folkloru je základ našeho kulturního bohatství. Po staletí byl vytvářen lidmi, kteří to tak cítili. Z jejich odkazu čerpali giganti, jako byli Smetana, Dvořák, Janáček, Novák, Martinů, a čerpají i současní umělci. Hloubkou lidového umění je determinována spousta věcí včetně pozitivního cítění života. Je obrovské štěstí, že je hodně mladých lidí takovým způsobem vedeno. Že v sobě od mateřských školek pěstují a rozvíjejí chuť se pozitivně realizovat. Umění (a nejen lidové) je totiž jednou z cest jak kultivovat národ.

Arcibiskup pražský a primas český Dominik kardinál Duka uvedl, že poutní místa a poutní cesty jsou základní kameny, na kterých byla Evropa vystavěna (viz stejnojmenný článek na www.e-vsudybyl.cz). Cestovní ruch, jenž spoustě lidí zprostředkovává účast na folklorních slavnostech, sportovních a dalších událostech a je považován za největšího zaměstnavatele v Evropské unii, je platformou, která zvyšuje kupní potenciál trhů. K hospodářské prosperitě zemí přispívá tím, že do jejích regionů přivádí spotřebitele z jiných hospodářských systémů. Nezřídka ze zahraničí, takže dosahuje stejných efektů jako klasický export a pozitivně ovlivňuje platební bilanci státu. Kulturní a přírodní bohatství ale samo o sobě nestačí, aby vytvářelo pozitivní obraz o zemi a motivovalo cizince i domácí turisty k návštěvě zdejších slezských a dalších našich regionů.

To je sice pravda, ale i aktivity cestovního ruchu je třeba rozvíjet kulturně. Některé regiony se domnívají, že cestovní ruch je jejich jediná ekonomická záchrana, bez ohledu na to, jaký to tam bude mít dopad na přírodu. Cestovní ruch je třeba rozvíjet s rozumem, s citem k přírodě, ke kulturnímu bohatství, naší historii a místním zvyklostem. Připravit na to lokality. Zajistit v nich infrastrukturu, abychom (jak už se nám to mockrát podařilo) „s vaničkou nevylili i dítě“. Chci tím naznačit, že nemám rád „škarpismus“ (od škarpy ke škarpě). Někdy si totiž myslím, že by česká abeceda měla začínat písmenem „Š“. Industriální turistické cíle mohou být rovněž velmi zajímavé. Ostatně, dokládá to skutečnost, že Hornické muzeum Příbram, které dlouhodobě spolupracuje s širokým portfoliem škol od mateřinek až po univerzity, včetně Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, je jedním z nejnavštěvovanějších mimopražských turistických cílů naší republiky. Totéž lze říci o Hornickém muzeu na Landeku v Ostravě. Pravda, pro obyvatele industriálních regionů, jako je náš slezský, nejsou industriální památky až tak atraktivní, aby do nich chodili jako do muzeí. To snad až za sto let, kdy budou vzpomínat, co to byla vysoká pec nebo důl, když už ty dnešní dávno nebudou v provozu.